9. kapitola

27. května 17:02, Peking

V Bonině hotelovém apartmánu bylo nezvykle ticho. Jindy tam vyhrávalo rádio a Ellen kolem bláznivě tančila. Teď to připomínalo město po morové epidemii.

Bona vytáhla ze své tašky velké desky. Došla ke stolku v obýváku a položila je na něj. Sama si sedla do křesla. Váhavě se na desky dívala, než se rozhodla je otevřít. Přivítala ji sedm let stará fotografie. Byla na ní ona. Vedle ní stál tmavovlasý muž s dokonalým zářivým úsměvem a držel ji kolem pasu. Slunce za nimi zapadalo. Kreslilo na nebi červené pruhy. Pod ním bylo moře. Na fotce nebylo vidět, ale ona si to velmi živě pamatovala.

Vzala fotku do ruky a zblízka se na ni podívala. Zvlášť pečlivě pohlédla do tváře usmívajícího se muže.

"Proč zrovna my?" zeptala se sama sebe.

Odložila fotku a podívala se k hodinám nad televizí. V duchu počítala, jak je to dlouho, co Ellen odešla. Rozhodně nechtěla, aby ji tady načapala s jejími vzpomínkami. Dvě a půl hodiny? Usmála se. To je dobře. Když se z nich stanou přítelkyně, bude jednodušší přesvědčit Hinu, aby s nimi odjela.

Přestala myslet na Ellen a Hinu a vytáhla bílou obálku. Na její vrchní straně bylo počítačem napsané její jméno a adresa. Chvilku se na obálku dívala. V duchu si připomínala den, kdy ji dostala. Je možné, že už to bude šest let? S nádechem vytáhla bílý přeložený papír. Váhala než ho otevřela a podívala se na jeho řádky psané rovněž počítačem.

Vážená slečno Diazová,

je nám opravdu velkou ctí, že právě vy jste byla vybrána mezi členky společenství Victoria Fortuna...

S dalším nádechem jí protivně zaštípaly oči. Zamrkala a rozhlédla se po bytě. Očima skončila na velkém okně. Venku bylo zataženo. Přeskočila několik řádek.

...Doufáme, že přijmete naše pozvání do oficiálního sídla Družek Fortuniných v Taltalu v Chile. Velmi se těšíme na vaši brzkou návštěvu.

Složila dopis a schovala ho zpět do obálky. Na co jitřit staré rány? Pokračovala v prohlídce dál. Další fotografie. Na jedné byla ona obklopená dalšími čtyřmi dívkami.

Na židli vedle ní seděla dívka v růžovém s krátkými černými copánky. Její tvář nesla znaky typické pro východní Asii. Úzké oči, plochý nos, mírně opálená pleť.

Nad nimi stály další tři dívky. Všechny se usmívaly. Vypadaly šťastně.

Úplně vlevo stála žena, na první pohled starší než ostatní. Nyní se dívala do Boniny tváře velkýma zelenýma očima na bledé tváři. Dlouhé rudé vlasy jí sahaly až k bokům. Ruku měla opřenou o Boninu židli, jako by se k ní nakláněla. Bona se prstem dotkla její tváře.

"Nikdy nezapomenu, Mirjam."

Vedle Mirjam stála dívka s kávovou pletí. Černé vlnité vlasy měla svázané do culíku vysoko na hlavě. Její tváři vévodily plné rty s krásným úsměvem. Vypadala z nich nejšťastnější.

Poslední dívka stála bokem k fotografovi. Její vlasy se třpytily zlatem. Na první pohled se od nich lišila. Ani ne tak věkem jako svým vzhledem a dojmem, který budila. Při pohledu na ní všechny Boniny slzy oschly.

"Ellie," řekla tvrdým hlasem. "Ty si mezi nás nikdy neměla patřit." Bezděky si vybavila Ellen. Stejně jako ona i Ellie tehdy reprezentovala Austrálii a Oceánii. Zkřivila ústa nad svou hloupostí.

"Jsi paranoidní, Bono," řekla si a odložila fotku zpět do desek. Ellen nemá s Ellie nic společného, řekla si v duchu. Historie se nebude opakovat. Zaklapla desky a odnesla je zpět na své místo.

27. května 22:30, ČB

Mariana potichu otevřela dveře bytu. Zula si boty, jakmile vklouzla dovnitř a strčila je do botníku. Po špičkách se kradla ke svému pokoji. Zvuk televize jdoucí z obýváku ji překvapil. Uchopila pevněji obal s oblečením a vešla do obýváku.

"Ahoj." Podívala se směrem k pohovce, aby zjistila, kdo to trpí nespavostí. "Jsem doma, mami," řekla a usmála se na mamku zabalenou až po bradu v dece.

Mamka se zvedla, došla k ní a dala jí pusu na tvář. "Jak to šlo?" zeptala se.

Mariana si povzdechla. "Jako vždycky. Všichni na nás civěli," řekla mrzutě, ale přitom jí všechny ty pohledy neuvěřitelně povzbuzovaly. Součástí členství v Historickém klubu bylo občasné vystupování v historických kostýmech na nejrůznějších akcích. Protentokrát to byla svatba ve velkém stylu.

"Protože jsi krásná a umíš v tom chodit, zlato. Žít před dvěma sty lety, určitě bys byla princezna," řekla mamka a pohladila jí rukou po zádech.

Usmála se. Naučila se úsměvy říkat vše.

"Nemáš hlad?" zeptala se mamka a už se sunula ke dveřím kuchyně.

"Ne, ani ne. Děkuju." V tom jí zazvonil mobil. Na malé obrazovce zavřeného mobilu se objevila obálka. Kradmo se podívala na mámu, než ho otevřela a stiskla tlačítko pro čtení.

byla si uzasna. hezky se vyspi, zlatovlasko. erik

S úsměvem mobil zase zaklapla.

"Půjdu spát. Dobrou," řekla a současně políbila mamku na tvář.

"Dobrou, Mari."

V pokoji položila šaty na židli u psacího stolu. Rozsvítila lampičku na nočním stolku a zhasla lustr. Unaveně se posadila na postel. Ano, cítila se velmi unavená, ale věděla, že ta únava je správná. Svým způsobem se jí líbila. Protože ji spojovala s něčím hezkým. Převlékla se do pyžama a lehla si do postele. Ruce si složila pod hlavu a myslela na uplynulý večer.

Svatebčané byli přímo dychtivý vyzkoušet si některé historické tance, které cvičili už dlouhé měsíce. A dnes mohli své úsilí konečně zúročit. Ona a Erik byli hvězdami večera. Žasla nad tím, jak se dokázal barokní tance naučit naprosto bezchybně během pár dní. Vedl ji naprosto prvotřídně. I ostatní ve skupině pochvalně kývali hlavami. Být princezna, tohle by byl můj princ, pomyslela si zasněně.

6. června 06:58, San Diego, Kalifornie

Ellen nervózně klepala nohama. Pozorně se dívala z okénka auta, ve kterém seděla spolu s Bonou a Hinou. Bona držela pevně volant, ačkoli stály. Hina seděla na zadním sedadle a jako jediná se zdála být v klidu.

"Nechápu to," řekla najednou Ellen. "Proč to nemohla udělat Hina?" Bona se na ni podívala s pohledem, který říkal, že jí to vysvětlovala už nejmíň stokrát.

"Hina neumí pořádně anglicky. Kdežto tobě s roztomilým australským přízvukem každý uvěří."

"Jo. To jo," povzdechla si Ellen. "Dneska mě čeká příprava hry od Shakespeara." Hina se zahihňala. Ellen se po ní ohlédla rudá vzteky.

"To není sradna!" okřikla ji.

Hina se znovu zasmála a nijak nereagovala. Ellen se znovu otočila na Bonu.

"Už skoro týden s Kailee pracuju. Neustále jsem nucená jí lhát. Nelíbí se mi to. Je to fajn holka..."

Chtěla pokračovat, ale do řeči jí skočila Hina. "... navíc matka dvou dětí a pracovitá kulisářka. To už posloucháme několik dní."

Ellen po ní hodila vražedný pohled. Bona ji zarazila dřív, než mohla říct Hině něco špatného.

"Dneska jí řekneš pravdu. Proto jste se tu měly sejít tak brzo."

Ellen přikývla. "A jak jí to mám říct? To k ní mám jen tak nakráčet a říct: Víš, Kailee, já tady vlastně nechci pracovat, ale sleduju tě, protože z nějakých důvodů, které nejsou ani mě samotné dobře známé, tě musím sebrat a odvést do Chile, kde se mnou a dalšíma třema holkama staneš sudičkou?" Kriticky se na Bonu podívala. "To dost dobře nejde. Proboha, má dva malé syny. Je svobodná matka. Co asi bude s jejími dětmi, když se k nám teď přidá? To by to nemohla být jiná? Vždyť v Americe je tolik žen, kterým by to vůbec nevadilo."

"O tom nerozhoduju ani já ani ty. Kailee je další. Tak to musí být."

Ellen se opřela o sedadlo a znovu se dívala ven. Začínal krásný slunečný den. Za těch pár dní se s Kailee velmi sblížila. Najednou jí to všechno připadalo tak nespravedlivé. Ona neměla nikoho. Bonina nabídka pro ni byla spásou z nebe. S Hinou to bylo složitější. Osmnáctiletá dívka, která studuje. Početná rodina a dokonalý společenský život. Bylo to těžké rozhodnutí, ale s malou lží, že jí nabídli studium v Americe, ji matka mileráda pustila do světa. Kailee byla něco jiného. Byla to pětadvacetiletá žena, která se na střední dostala do průšvihu a v šestnácti otěhotněla. Narodil se jí syn a o rok později druhý. Nemohla dodělat školu a přítel ji opustil. První roky zvládla jen díky rodičům. Jen co to šlo, dala děti do opatrování a začala pracovat. Teď už pět let pracuje u divadla jako kulisářka. Není to její vysněná práce a není ani nijak lehká, ale je to stálý příjem, což není nepodstatné.

Ellen se podívala na hodiny.

"Za chvilku tu bude."

Vystoupila z auta a vydala se směrem k lavičce před divadlem.