10. kapitola

6. června 13:19, Capinota, Bolívie

Nadir se posadil na pohovku vedle Austena - zelenookého kluka s rukama složeným na prsou. Rikuto – Japonec s krátkými černými vlasy- chodil před nimi sem a tam. Denny, bledý jako vždycky, stál u okna a pozoroval krajinu.

Všichni mlčky čekali, až se k nim připojí poslední člen jejich pětice. Když se konečně objevil, nevěnoval jim ani slovo na pozdrav. Sedl si na opěrátko pohovky a nevšímal si jich.

"Zase jdeš pozdě, Eriku," řekl Austen tvrdým hlasem.

Erik se na něj podíval bez sebemenšího zájmu. "Měl jsem školu," odpověděl stroze.

"Ta není důležitější než naše poslání," opáčil znovu Austen.

Erik si pomalu skousl spodní ret. "Tohle...poslání, jak tomu říkáš, je otázka několika let a rozhodně jím můj život nekončí, takže bych rád měl slušný život i potom," odsekl.

Nadir se instinktivně pošoupl blíž k němu.

"Myslíš, že ta holka, co za ní teď běháš, ti ho zajistí?" zeptal se posměšně Austen.

Erik vstal. Jeho postavení by se dalo nazvat bojovým. Oči mu blyštěly vztekem. "Nevím, jestli mi vadí víc to, že to znělo jako urážka, nebo to, že mě šmíruješ," řekl pomalu, ale s důrazem na každém slově.

Austen se na něj pobaveně podíval. "Uznávám, že je hodně pěkná. Ale tím spíš, ti hodně rychle s někým zahne," pokračoval, jako by ho neslyšel.

To už se musel zvedat i Nadir, aby Erika zastavil. Stoupl si mezi něj a stále sedícího Austena a snažil se Erika zastavit rukama, které položil na jeho hrudník.

"Neblbni, Eriku," napomenul ho. "Nevšímej si ho. Je to idiot."

Erik se stáhl, ale stále si měřil Austena vražedným pohledem.

Carlos se objevil v pravou chvíli. Na tváři měl pohodový výraz, jako vždycky. Stoupl si před ně, zatímco se všichni posadili na pohovky a byli připraveni mu naslouchat. Carlos tleskl dlaněmi o sebe.

"Takže..." protáhl. "Už jsou tři," řekl bez jakéhokoli úvodu.

6. června 18:26, San Diego, Kalifornie

Ellen vedla Kailee na hotelovou terasu. Byla plná stolů se skleněnými dekami a kovovými židlemi natřenými na bílo. Nad nimi se tyčily tmavě zelené slunečníky dokonale ladící s měkkými polštářky na židlích. U vchodu se Ellen zastavila a rozhlédla se. V rohu zahlédla Hinu v růžovém triku se stejně růžovými šátkem v havraních vlasech. Ukázala do těch míst a vydala se k nim.

Kailee ji poslušně následovala a cestou se rozhlížela kolem. Z terasy bylo vidět na azurově modrý bazén obklopený dalšími stolky, lehátky a keři v květináčích.

Zatavili u stolku, u kterého seděla žena o málo starší, než byla ona sama a s ní mladá dívka, na první pohled asijského původu.

"Ahoj," pozdravila je Ellen.

"Ahoj," řekly sborově. Hina i Bona si Kailee pozorně prohlížely.

Byla to štíhlá pětadvacetiletá žena s lesklými hnědými vlasy. Měla tvář s jemnými rysy. Celkem malý nos a zářivé šedomodré oči. Její kůže byla skoro stejně tak bledá jako ta Ellenina.

Ellen jim dala chvilku, aby se vzájemně prohlédly. Pak se pustila do představování.

"Takže, tohle je Kailee," řekla směrem k sedícím.

"Ahoj," řekla nesměle Kailee a usmála se.

"Tohle," ukázala Ellen na Bonu, která seděla dál než Hina, opřená do opěradla. S bílou košilí a nic neříkajícím výrazem ve tváři vypadala velmi přísně. "To je Bona, naše učitelka. A tohle," opřela se o židli, na které seděla Hina. "To je Hina. Zastupuje Asii."

Hina s Kailee si vyměnily úsměvy. Ten Hininy byl povzbudivý. Ten Kaileenin nervózní. Ellen se posadila vedle Bony a naznačila Kailee, aby se posadila vedle ní a Hiny.

Jakmile seděly, Bona se předklonila a opřela se lokty o hrany stolu.

"Myslím, že Ellen ti už všechno řekla, viď?" Při tom se podívala z jedné na druhou.

"Ano, řekla mi všechno." Podívala se na Ellen. "Tedy všechno, co ví."

Ellen se na ni povzbudivě podívala. Samozřejmě se nezapomněla zmínit, že ani ona sama ještě neví všechno a to je ta první, kterou Bona našla.

"Vím, že je to pro tebe šok. Umím si představit, co všechno se ti teď honí hlavou."

Kailee nechtěla být nezdvořilá, a proto nic neřekla nahlas, ale v duchu si pomyslela, že tohle rozhodně vědět nemůže. Cítila podivné mrazení, když jí to Ellen říkala. Nejprve si myslela, že si z ní dělá blázny, ale pak pochopila, že to nejspíš myslí vážně. Nechala se přemluvit k tomuhle večernímu setkání. Jestli má být tím, kým tvrdí, musí vědět, co to přesně obnáší. Stručná charakteristika v podobě: změníme osud, jí nestačila.

"Dobře," řekla. "Ale jestli se k vám mám přidat, znamená to, že budu muset cestovat, je to tak?" Bona mlčky přikývla a nechala Kailee mluvit dál. "Ale co bude s kluky? Tedy myslím s mými dětmi?"

Ellen se podívala na Bonu stejně tázavě. Hina jako by tam seděla jen do počtu. Byla mezi nimi ani ne dva týdny, ale zdálo se jí, že je s nimi odjakživa. Tak jistá si připadala ve své pozici. Všechno to okolo pro ni bylo jako běžná rutina.

Bona se přívětivě usmála. "Nemusíš se o ně vůbec bát. Pokud je nebudeš chtít dát k příbuzným, tribunál se o ně postará."

"Jak?" vyhrkla.

Bonin úsměv se ještě zvětšil. Dokázala si představit Kaileeninu úzkost, jakou cítí matky, když se jedná o jejich děti.

"Tribunál má přirozeně zaměstnance, kteří se o tvé děti postarají v době tvé nepřítomnosti."

"Jaké zaměstnance?"

"Dalo by se říct, že jsou něco mezi sociálními pracovníky a chůvami. Pokud vím, je jich pět. Čtyři muži a jedna žena. Jejich profily ti budou zaslány, spojíš se s nimi pomocí webkamery a sama si vybereš toho, kdo bude tvoje děti opatrovat. S ním se potom domluvíš na podmínkách, jako třeba jak často ti bude dávat vědět o situaci doma, nebo ve kterých případech se s tebou bude muset poradit, a samozřejmě mu také popíšeš chod domácnosti."

Kailee přikývla. Vypadalo to, že je už klidnější. Nutně potřebovala někoho na hlídání. Kromě starého dědečka, který žil na farmě ve střední Kalifornii, neměla nikoho.