Victoriafortuna | 6. kapitola

24. května 16:01, ČB

Právě se snažila Jitce vysvětlit princip, na kterém chtějí spolu s Erikem založit jejich projekt, když vstoupil do dveří spolu s Jakubem, Jitčiným klukem. Netušila jak, ale cítila jeho přítomnost, i když byla zády ke dveřím. Okamžitě nechala vysvětlování a otočila se na něj. Usmál se a ona ucítila, jak jí červenají tváře. Jitka do ní provokativně šťouchla. Mariana se okamžitě otočila zpět a znovu začala něco nesmyslného drmolit, ačkoli věděla, že Jitka ji dávno neposlouchá.

"Ahoj," ozvalo se za ní.

Znovu se otočila a tentokrát se snažila ovládnout svůj obličej. "Ahoj," odpověděla, jako by to byl kterýkoli jiný spolužák nebo kamarád.

Jitka se uchechtla a vydala se za Jakubem.

"Takže, vážení, prošel jsem si to, co zatím máte ze svých projektů, a musím říct, že některé jsou vážně skvělé. Bylo by dobré, abyste je do čtrnácti dnů dodělali, a pak přikročíme k prezentaci nejprve soukromé a poté pro širší veřejnost jako veřejné přednášky." Vedoucí historického klubu, Rudolf, všemi nazývaný Ruda, si promnul ruce a pohledem přejel po všech přítomných. "Pusťte se do práce. Pokud budete potřebovat, pomůžu vám, prodiskutujeme případné problémy a tak dále..."

Jen to dořekl, už se hrnul ke dvojici na druhé straně místnosti. Mariana se podívala na Erika. Vytahoval tlustou knihu o české architektuře a pokládal ji na stůl vedle Marianina notebooku. Když se jejich pohledy setkaly, na okamžik, jako by zamrzli v té chvíli. O to tvrdší bylo probuzení. Mariana sebou trhla a začala překlekávat z jednoho snímku na druhý, naprosto zmatečně hledala podklady, které si připravila a nemohla je najít. Když je konečně našla, stoupl si Erik za ni, aby lépe viděl. Nejenom, že tím Marianu pořádně znervóznil, ale navíc se jí podařilo vypnout počítač.

"Bože, jsem dost nešikovná," zašveholila s nervózním úsměvem. Ohlédla se přes rameno. Erik vůbec počítač nesledoval. Díval se na ni. Jako by nic jiného v tuto chvíli nebylo.

Když se tak zblízka na sebe dívali, usmál se a řekl: "Možná bychom to mohli doplnit fotkami z okolí. Sice to tady moc neznám, ale řekl bych, že se tady najde stylů až až."

Přikývla. "Fajn. Beru foťák a můžeme vyrazit."

Přikývl a ustoupil. Mariana se sehnula pro svou tašku, ve které měla všechny svoje věci včetně foťáku.

"Jituš, jdeme ven něco nafotit. Pohlídej mi počítač!" houkla na Jitku na druhém u stolu kousek od nich.

Jitka je oba přejela zkoumavými pohledy, pak se usmála a přikývla, jako by bylo třeba jejího svolení. Až pak se Mariana a Erik vydali do terénu.

24. května 18:57, Capinota, Bolívie

Byl to malý domek, kterých tady ve městě byly desítky. Ničím zvláštní nebo nápadný. Ale jen na první pohled. Uvnitř se tenhle domek nemohl rovnat s žádným jiným v širokém okolí. Byl vybavený nejmodernějším nábytkem a technikou. Největší z místností byla v kombinaci bílé a černé barvy. Na bílé podlaze stál uprostřed nízký černý stolek, který se spíš podobal lesklé desce. Kolem něj byla černá sedačka ve tvaru písmene L zasypaná polštářky. Na stolku byly dvě vázy. Ale sloužily jen jako moderní dekorace. Jedna ze stěn, ta která nebyla vidět z ulice, byla prosklená. U další stěny byl zasklený krb. Naproti němu byly vchodové dveře a napravo od nich se táhly schody, které vypadaly spíš jako prkna vznášející se ve vzduchu, protože jejich podpěra byla stejně bílá jako podlaha.

Na pohovce seděli tři kluci. Ten nejstarší z nich měl hnědé vlasy a pokukoval po ostatních. Další dva seděli blíž u sebe a živě se bavili o uplynulých dnech. U okna stál další kluk. Jeho pleť byla mrtvolně bledá. On sám vypadal, že utrpěl nějakou těžkou nemoc. Neříkal nic, jen se mlčky díval z okna do krajiny, která se pomalu barvila do tmavých barev.

Z prostoru přede dveřmi najednou vystoupil další kluk. Jako by se tam vynořil z ničeho.

Hnědovlasý kluk ho zpozoroval první. "Jdeš pozdě, Eriku," řekl místo pozdravu.

Erik si ohrnul rukávy na košili a pomalu došel k pohovce. "Já vím. Byl jsem v klubu." Sedl si na opěrátko a čekal spolu s ostatními.

Netrvalo to ani pět minut a dveřmi vešel dovnitř snědý černovlasý a černooký muž. Bylo mu osmadvacet let a jmenoval se Carlos Otrigoza. Pousmál se. "Jsem rád, že jste tu všichni."

Kluk u okna se konečně otočil. "Proč jsme tu?" zeptal se suchým hlasem.

Carlosovi zajiskřilo v očích. "Protože máme problém." Posadil se na pohovku a podíval se po všech přítomných. "Vypadá to, že Fortunky se dávají do hromady."

"A to pro nás znamená co?" zeptal se kluk, který byl na první pohled Japonec.

"To pro nás znamená, že se i my musíme dát do pohybu," odpověděl mu Carlos.

"Proč? To jsou tak nebezpečné?" zeptal se Erik s rukama zkříženýma na prsou.

"To jsou. Fortunky neboli Nimphae Fortunae – víly osudu, jak se také nazývají, jsou naše největší nepřítelkyně. Snaží se jakýmkoli způsobem dosáhnout nápravy osudu, který byl v minulosti podle nich špatný."

"A naším úkolem je...?" zeptal se znovu Erik.

"My máme za úkol zabránit jim v jakékoli změně osudu."

"Jsou to holky?" zasmál se Nadir, tmavovlasý kluk vedle Japonce.

Carlos přikývl. "Pět dívek. Stejně jako vás je pět."

"Tak to by neměl být takový problém, ne?" zahihňal se znovu Nadir.

Tentokrát se Carlos zamračil. "Nepodceňoval bych je. Jejich síly jsou proti našim vyrovnané možná i v přesile. Ani zdaleka nevíme, co všechno patří mezi jejich schopnosti."

"Říkal jsi, že se teprve dávají dohromady, ne?" podotkl hnědovlasý kluk na druhém konci pohovky.

"Podle toho, co vím, jsou zatím dvě. Ale jejich učitelka je velmi schopná žena a jsem si jistý, že je dá dohromady velmi rychle."