1. kapitola

19. května 14:10, Peking

Nechaly se zavést do svého pokoje. Byl ve druhém poschodí a podle všeho to nebyl pokojík pro jen tak nějaké hosty. Už způsob, jakým s nimi mluvila recepční, ukazoval, že Bona musela zaplatit slušnou částku za všechen ten komfort, který jim jistě dopřejí.

Jejich mladý průvodce a nosič kufrů v jedné osobě se zastavil a s úsměvem se na ně otočil.

"Prosím, tohle je vaše apartmá," řekl bezchybnou angličtinou.

"Děkuji," odpověděla s úsměvem Bona a vešla. Za ní poslušně vešel i její doprovod a nosič. Postavil kufry do ložnice a tiše se vytratil.

Bona se posadila na velkou bílou pohovku v luxusním obýváku, který byl nejspíš největší místností tohohle apartmánu. Natáhla ruce po celé délce opěradla a zadívala se na dívku strnule stojící ve dveřích. Drobná dívka v černých riflových kraťasech s pruhovaným tílkem. Krátce střižené černé vlasy a něžný obličejík s ostrou bradou. Malý nos, ale zato krásné oči, které jen tak někdo nezapomíná. Jejich barva připomínala safír. Temně modré s jemnými odstíny fialové.

Stále nervózně postávala mezi dveřmi a křížila nohy.

"Pojď přece dál," vybídla ji Bona.

Dívka se na ni podívala a zářivě se usmála. Váhavě udělala krok vpřed. Pak několika kroky obešla pokoj a pořádně si ho prohlédla.

"Proč bydlíme zrovna tady?" zeptala se a očima mapovala moderní bar, v jednom z rohů.

Bona si unaveně povzdechla. "Už jsem ti to říkala. Další žije tady."

Dívka přikývla. Ale přesto jí to nestačilo. "A smím znát alespoň její jméno?" zeptala se znovu.

Bona vstala a došla k ní. "Všechno se dozvíš, Ellen. Slibuju. Jenom musíš být trpělivá," řekla jemně, ale zároveň přesvědčivě.

Ellen si povzdechla a znovu se rozhlédla po pokoji. "Tak, kde je tady koupelna? Chtěla bych se osprchovat."

19. května 14:23, České Budějovice

Už skoro v běhu si přehodila tašku křížem přes rameno a přeběhla přes přechod do parku. Bylo to ale zbytečné. Za chvilku za sebou uslyšela jeho hlas.

"Mariano! Počkej! Musíme si promluvit!" volal za ní.

Poplašeně se rozhlédla. Byla tam spousta studentů z okolních škol i další lidé. Nejméně polovina z nich se na ni dívala. Nerada vzbuzovala pozornost. Rezignovaně zastavila a protočila oči, než se k němu obrátila. Ještě dobíhal tu krátkou vzdálenost, která mezi nimi byla.

Zastavil se před ní. "Musíme si promluvit," řekl ještě jednou udýchaně.

"Ne, nemusíme," odsekla a chtěla se otočit, ale on ji chytl za paži.

"Ano, musíme. Tohle přece nemůže být konce. Zkusíme to ještě jednou. Teď se to nepovedlo, ale bude to zase fajn, uvidíš!" Snažil se ji přesvědčit. "No tak, Mariano. Ještě to zkusíme."

Na malou mizivou sotva postřehnutelnou vteřinu jí ho bylo líto. Ale pak si znovu připomněla, že se nemůže nechat zlomit. To, co mezi mini bylo, už je pryč. Nemůže to vrátit, i kdyby chtěla.

"Michale..." začala, ale pak jí něco napadlo. Musí mu nějak ukázat, že už to není možné. Pak ji nechá být. "Je mi to moc líto, ale nejde to," snažila se získat čas, aby mohla vymyslet něco lepšího. Otočila se a dala se znovu do chůze.

Šel za ní. "Jistě, že to jde. Někam si spolu vyrazíme. Co děláš dneska večer?" začal okamžitě plánovat.

"Jdu do kina," vypadlo z ní automaticky.

"To je paráda! Půjdu s tebou!" rozhodl okamžitě.

Zalapala po dechu. "Promiň, Michale, ale to nejde. Já tam...Já tam totiž nejdu sama," řekla pomalu a dál klidně pokračovala v chůzi. Doufala, že to zabere.

"No, ale mě Jitka nevadí," řekl pevně.

Zamračila se a snažila se rychle něco vymyslet. "Ale já tam nejdu s Jitkou," řekla a začínala ve svém hlase slyšet vztek.

"Tak s kým?" vykřikl málem.

Zastavila. Před ní byl malý můstek přes Mlýnskou stoku. Naplno se k němu otočila a zabodla ledově modré oči do jeho tváře. "Se svým klukem," řekla klidně a velmi jí překvapilo, že na ní ani nebylo poznat, že lže. Jindy jako by přímo říkala: Zrovna kacám. Dneska to bylo něco jiného. Ten vztek jí dodal odvahu a jistotu, která podepřela její hlas.

Zůstal na ni zírat s otevřenou pusou. Pak se napřímil. "Rád bych ho poznal," řekl. "Doufám, že mi ho představíš," řekl téměř triumfálně.

Sakra, pomyslela si Mariana. Že by to přece jen prokoukl? No, jo tři roky chození udělají svoje. Zoufale se rozhlédla kolem. Nikdy v životě neděla žádné hlouposti, ale teď jí jedna taková mohla zachránit její klidný život. Se zářivým úsměvem se podívala na kluka, který stál u laviček kousek od nich. Ačkoli byl teprve květen, jeho kůže byla příjemně snědá. Dál už postřehla jenom tmavě hnědé vlasy a jeho rozepnutou khaki bundu. Zamávala mu, aby upoutala jeho pozornost. Pak se k němu rozběhla. Koutkem oka zahlédla, jak se za ní Michal překvapeně otočil.

"Ahoj, miláčku!" volala na toho kluka. "Tys mi přišel naproti?" zeptala se roztomile a bez sebemenšího zaváhání se ho chopila za ruku.

Kluk se na ni strnule díval už při tom něžném oslovení, a když se k němu přitiskla, byl naprosto ochromený. Nejdřív jen omámeně sledoval, jak je došel kluk, se kterým se prve bavila, ale pak jí obtočil ruku kolem pasu a políbil ji do vlasů. Krátce se na něj podívala. Její oči byly vyplašené, ale přes to v sobě našla sílu k předstírání.

"Lásko, tohle je můj bývalý spolužák Michal," řekla a kývla hlavou směrem k Michalovi. "No, a tohle je můj nový přítel," zarazila se. "Robin," doplnila pohotově.

Neznámý kluk se usmál a natáhl k Michalovi ruku. "Ahoj," řekl.

Marianu to překvapilo, ale mohla se divit jenom v hlavě. Současně s tím děkovala osudu, že jí do cesty postavil kluka, který si dokázal tak rychle domyslet, oč tu běží.

Michal rozpačitě ruku přijal, ale jen ze sebe dostal ahoj, otočil se a odešel.

Mariana se za ním dívala, dokud nezmizel na straně parku, odkud právě přišla. Pak pohotově stáhla ruku a odskočila od toho kluka dál.

 "No...Já se ti moc omlouvám," řekla rozpačitě. "Potřebovala jsem...Omlouvám se," vydechla nakonec.

Kluk se na ni mile usmál. "To je v pohodě," řekl a strčil si ruce do kapes. "Bývalej kluk?" zeptal se zvědavě.

"Jo. Doufejme, že už navždy." Zasmála se.

Přikývl. "No...vážně nemám nic proti Robinům, ale já jsem Erik," řekl a mělo, a také to vyznělo, jako představení.

"Já jsem Mariana," řekla.