Victoriafortuna | 3. kapitola

19. května 16:23, České Budějovice

Sundala si bundu a pověsila ji na věšák v předsíni. Zula si boty a pokračovala dál do bytu. Nepřekvapilo ji, když viděla v předsíni jeden pár cizích bot. Uslyšela zvuky střílečky, když procházela kolem bratrova pokoje do svého. Zase je tu Ondra, projelo jí hlavou okamžitě. Ale dál tomu nevěnovala pozornost. Svlékla džíny a natáhla si na sebe domácí tepláky. Místo mikiny a trička s krátkým rukávem si oblekla bílé tričko s dlouhým rukávem. Vlasy si několikrát protáhla gumičkou, takže jí pak visely v malém uzlíku v týlu. Sedla si k psacímu stolu a přitáhla si k sobě svou tašku. Chvilku se v ní přehrabovala, a pak vytáhla knížky, které si přinesla z knihovny. Očima přejela tituly. Archeologie pravěkých Čech, Dějiny od Hérodota...To bude zase víkend, povzdechla si. Už se chystala otevřít Archeologii pravěkých Čech, když jí zazvonil mobil. Vyskočila ze židle a snažila se vzpomenout si, kam ho dala. Zvonění se ozývalo z hromady oblečení na posteli. Vrhla se ke kalhotám a pohotově sáhla do kapsy. Koukla na displej. Jitka. Rychle ho otevřela a přiložila k uchu.

"Haló, Jitko?"

"Ahoj, Mari! Kde jsi? Nemáš být v klubu?"

Mariana střelila pohledem k budíku na nočním stolku a kousla se do rtu. Sakra! "Bože! Úplně jsem zapomněla, že už je pátek!" Lhala, pochopitelně, že lhala. Ještě před chvilkou myslela na to, jaký bude víkend za hromadou knížek.

Jitka to okamžitě poznala. "Děje se něco, Mari?"

"Ne, nic. Všechno je v pohodě!" ujistila ji pohotově a začala přecházet sem a tam.

"A dorazíš teda?" zeptala se znovu Jitka.

"No, já..."Hlavou jí probleskla myšlenka na Michala. Za každou cenu se potřebuje odreagovat. "Jasně. Budu tam za půl hoďky. Možná dřív."

"Tak jo. Řeknu Ivaně a Rudovi, že se zdržíš." Jitka si do telefonu povzdechla. "Každou chvilku by měl dorazit tvůj nový partner na bádání."

Mariana zbystřila. Jak mohla zapomenout, že má dneska přijít ten nový kluk, co nahradí jejího bývalého partnera v přípravě toho projektu?

"Tak řekni, že už jsem na cestě. Za chvilku jsem tam. Pa," ukončila a zaklapla telefon.

Rychle se znova nasoukala do riflí a popadla velkou tašku, ve které měla veškerý potřebný materiál. Vyběhla z pokoje a vpadla rovnou k bratrovi.

"Jdu do klubu," oznámila mu a zase za sebou zavřela. Obula se a vyběhla z bytu. Ještě na schodech si zapínala bundu, kterou jen tak popadla a stahovala si gumičku z vlasů.

19. května 16:53, ČB

Udýchaně vpadla do staré budovy v centru. Rychle vyběhla schody do druhého patra. Bleskla pohledem po hodinách nade dveřmi, do kterých měla každou chvíli vejít.

Teda! Stihala jsem to za dvacet minut!

Pak se dveře pod hodinami otevřely. "No sláva!" Na chodbu vyšla Jitka. Každý její krok zaduněl, jak se kroky na podpatcích odrážely od stěn. "Ten novej na tebe netrpělivě čeká," řekla a mrkla na ni. "Mimochodem je moc pěknej."

Mariana se kysela usmála a pohodila taškou na rameni."Tak to ho nesmíme nechat čekat," řekla ironicky a vyšla směrem k místnosti, kde se scházel jejich historický klub. 

Ostatní pozorně poslouchali připomínky, které Ruda a Ivana měli k jednotlivým tématům. Jitčin partner seděl za stolkem hned vedle dveří a mluvil s dalším klukem, který stál zády k ní. Na okamžik zaváhala. Cítila podivné chvění, které jako by ji před něčím varovalo. Jitka ji postrčila kupředu. To už si jí ale všimli i ostatní a oba kluci se k nim otočili.

Mariana myslela, že se jí to jenom zdá, když poznala ve svém novém partnerovi toho kluka z odpoledne. Erika. Bez dechu se na něj dívala. Přibližovala se pomalými váhavými kroky a nespouštěla z něj oči. Pečlivě zkoumala každý milimetr jeho tváře, jako by se snažila nejít sebemenší důkaz toho, že to není on. Ale byl. Snědá pleť, tmavé vlasy, karmínové rty a světle zelené oči. Uhrančivé oči, které jako jediné popíraly jeho celkový tmavý vzhled. Zastavili se naproti sobě a usmáli se na sebe.

"Jednou to může být náhoda," řekla s očima stále zabodnutýma do těch jeho. Ostatní se na ně překvapeně dívali. Jakoby sebou byli navzájem očarovaní. Jitka a její partner se mlčky uculovali, ale Mariana si jich nevšímala. Nevnímala nikoho a nic. "Ale podruhé to je..."

"Osud?" doplnil pohotově.

Usmála se ještě víc a přikývla. Uvědomila si celou tu situaci a přinutila se zamrkat a odtrhnout oči alespoň na chvilku stranou. Odkašlala si. Zdálo se jí, že by se na tom knedlíku, který se jí udělal v krku, jinak zadusila. "No tak...ahoj, Eriku," řekla a znovu k němu zvedla oči.

"Ahoj, Mariano."