Victoriafortuna | 4. kapitola

20. května 20:10, Peking

Procházela davem. Nad hlavou jí poblikávala barevná světla. Všude kolem ní lidé tančili do rytmu disko hudby. Konečně se dostala na druhou stranu parketu. Schovala se za jeden ze zrcadlových sloupů a pořádně se rozhlédla kolem. Věděla, že tu Hina dneska bude, tak proč ji nikde neviděla? Přejížděla očima po parketu i po balkoně nad ním. Otáčela se bezradně pořád dokola ve snaze zachytit její tvář. Ale bylo to jako hledat jehlu v kupce sena. Podívala se ke schodům, které vedly na ulici. U zábradlí postával líbající se pár a dovnitř plynule vcházeli další lidé. Otočila se na opačnou stranu a podívala se ke schodům, které vedli do horního patra. Také tam postávali lidé s kelímky s pitím v ruce a pohupovali se do rytmu hudby. Na mezipatře, kde se schody lámaly do opačného směru, stála Bona a krčila rameny. Také ona nic nenašla.

Ellen se opřela o zrcadlový sloup a povzdechla si. Jestli ji najdou, bude to zázrak. A zázraky se dějí, pomyslela si, když v odraze protějšího sloupu uviděla dívku v růžovém svetru. Hina.

Ellen se okamžitě narovnala. Otočila se zpět k mezipatru, ale Bona už tam nebyla. Rozhodla se tedy s Hinou promluvit sama. Pomalým krokem se vydala k ní. A jak s ní měla vůbec mluvit? Anglicky? Mohla se spolehnout na to, že to umí? Ellen čínsky neuměla, ale mohla zkusit španělštinu. Od Bony věděla, že ji budou umět všechny, aniž by se ji učily. Byl to jejich dar.

Přibližovala se k ní velmi opatrně, jako by se bála, že ji vyplaší a ona jí uteče. Vedle ní stály opět ty dvě holky ze včerejška. Rty se jim pohybovaly v rychlé konverzaci. Ellen je ale v tom rámusu neslyšela. A i kdyby se jí podařilo něco zaslechnout, byla si jistá, že by tomu stejně nerozuměla. Nervózně si stáhla sáčko níž přes boky a odkašlala si. Pomalu natáhla ruku a dotkla se Hinina ramena.

Hinu ten večer strašně bolela hlava. Jako by v ní měla střepy, které se každou chvíli zarývaly hlouběji a hlouběji. Ještě před pár hodinami byla přesvědčená, že to vzdá a nikam nepůjde, i když to bude znamenat, že si ji budou v pondělí všichni dobírat. Ale pak se to stalo znovu. Podivný hlas v její hlavě, který ji k sobě volal.

Pojď za mnou, Hino. Přijď na tu akci, přesvědčoval ji. Tentokrát už ho nemohla ignorovat. Vzala si několik prášků proti bolesti a podle plánu vyrazila s Xiu a Nuan na akci, která se pořádala v klubu populárním hlavně u studentů v jejím věku.

Hluk byl slyšet i na ulici, kde zářila neonová světla a postávali lidé se zrudlými tvářemi. S kamarádkami prošla volnými dveřmi dovnitř. Okamžitě zamířily k volnému plácku u strany. Všechny se rozhlížely kolem. Doufaly, že najdou nějaký volný stůl, ke kterému by si mohly sednout. Zrovna když Nuan na jeden volný ukazovala, jí někdo položil ruku na rameno.

Když se otočila, Ellen cítila, jak se jí prudce rozbušilo srdce. Jako by chtělo vyskočit z těla. Dívala se na ni s typickým pohledem pro otázku Co chceš?.

"Promiň já...mohli bychom si promluvit?" vykoktala ze sebe Ellen.

Hina stáhla obočí. "Co? Neslyším tě!" hulákala přes novou hudbu, která se rozkřičela na celý sál.

"Jestli bychom...si mohli..." Ale to už se Hina otáčela zpět ke kamarádkám a Ellen si nevšímala.

Ellen si povzdechla a chtěla to zkusit znovu. Být víc přesvědčivá a rozhodná, ale Bona ji vyrušila. Vzala ji za ruku a odtáhla pryč. Táhla ji za sebou až ven. Odvedla ji na druhou stranu ulice, kde bylo přece jen míň lidí a taky menší kravál.

"Co to děláš?! Právě jsem ji našla! Přece si říkala, že s ní musím promluvit." Ellen naprosto nechápala, co to mělo znamenat.

"Ano, ale v klidu. Jaká je šance, že tě tam uslyší? Že vůbec pochopí, co po ní chceš?"

"Tak jsme ji neměly lákat sem. Mohly jsme jí říct, aby přišla někam jinam."

Bona zavrtěla hlavou. "Takhle to nefunguje. Ona to slyší jenom jako hlas, který jí něco říká. Jestli se rozhodne ho poslouchat, je jen na ní. Čím víc si bude myslet, že je to její podvědomí, tím spíš ho poslechne."

Stáhla se. Ale stále jí nebylo jasné, proč sem teda chodily. Vrhla zoufalý pohled zpět na dveře klubu.

"Myslíš, že se ti podaří dostat ji ven?" zeptala se Bona.

Ellen se na chvilku zamyslela. Dostat se do její mysli je složité a vysiluje ji to. Ale tohle bylo nutné. Rozhlédla se kolem. Potřebovala si k tomu sednout. Jediné, na co si ale mohla sednout, byl v tuhle chvíli obrubník u silnice. Bez zaváhání se na něj posadila a zavřela oči. Snažila se nevnímat šramot kolem sebe. Položila si ruce na spánky a soustředila se. Za chvilku si uvědomila, že veškerý hluk je pryč. Byla připravená.

"Pojď ven, Hino," zamumlala do tmy. Semkla víčka pevněji a soustředila se ještě víc. "Pojď před klub," nařídila jí tiše. Opět to vypadalo, jako by se na Hinu dívala. Viděla, jak zbystřila, když zaslechla ten hlas. Dokonce ji viděla, jak se omlouvá kamarádkám a zvedá se od stolu. Pak si to namířila rovnou ke dveřím. Ellen otevřela oči.

"Jde sem," řekla a vstala.

Hina prošla dveřmi ven, jako by byla v transu. Nevnímala napůl opilé lidi kolem sebe. Hledala ženu, která ji volala. Zůstala stát na chodníku před klubem a rozhlížela se po ulici. Otočila se doleva a zadívala se do dálky. Na zemi se tam válelo několik opilců. Když se chtěla otočit doprava, výhled jí zastoupila mladá žena. Na první pohled bylo patrné, že to není Asiatka. Díky dokonalému osvětlení pouličních lamp mohla Hina vidět příjemně hnědou barvu její kůže. Černé lehce zvlněné vlasy, které jí lemovaly tvář, spadaly až pod lopatky. Na první pohled ji uhranuly jasné zelené oči.

Zatímco si ji Hina zmateně prohlížela, po její tváři se rozprostřel oslňující úsměv.

"Pojď za mnou, Hino," vydral se z úst zelenooké ženy krásný vábivý hlas.

"Ale tos nebyla ty," řekla Hina a zavrtěla hlavou. "Tys mě nevolala," odporovala.

Žena se znovu usmála. "Já vím. To byla ona," řekla a ukázala rukou vedle sebe.

Až teď si Hina uvědomila, že tam stojí další žena. Tahle byla jen o málo starší než ona sama. I její vlasy byly černé, ale krátce střižené. Její kůže byla perlově bílá. Celou postavou byla velmi drobná. Hina si byla jistá, že už ji někde viděla. Pak si vzpomněla.

"Ty? Tos byla ty. Chtěla si se mnou mluvit, že?"

Ellen přikývla. Pak se podívala na tu druhou. "Řekni jí to, Bono."

Bona přikývla. "Pojď stranou, Hino. Všechno ti vysvětlím."

Hina zaváhala. Bylo moudré, aby někam chodila s cizími ženami, které navíc byly cizinky? Váhavě se ohlédla zpět ke dveřím.

"Nepůjdeme daleko," ujistila ji Bona. "Jen kousek dál, abychom měly klid."

Hina se tedy podvolila a poslušně šla za dvěma ženami, které ji vedly do sousední ulice, která vedla k malému parčíku.

Ellen se opřela o strom a z povzdálí pozorovala celý ten výjev. Vypadalo to docela stejně, jako když se ona seznámila s Bonou. Také byla zmatená. Nevěřila tomu, co Bona říká. Všechno jí to přišlo tak absurdní. Ale byla to pravda. To, že našli Hinu, to jenom potvrzovalo.

Znovu se podívala na dvojici opodál. Hina jen tupě zírala do prázdna a poslouchala Bonin dlouhý monolog. Ellen nepochybovala, že se za chvilku dá na útěk. Všechno, co se právě dozvídá je nepochopitelné, nesmyslné, nemožné. Ale je to fakt, který se nedá popřít.

Najednou se Hina zadívala na ni. Ellen pomalu spustila ruce podél těla. Hina k ní udělala několik váhavých kroků.

"Řekni, že nejsem zrůda," zaprosila.

Ellen to vyrazilo dech. Vždycky věděla, že je to něco nenormálního, ale zrůda? Co na tom bylo proboha tolik zrůdného?

"Jistěže nejsi. Ani ty, ani já, ani žádná z těch, které se k nám ještě přidají."

Hina přikývla. "Ale já nejsem připravená."

Bona si stoupla za ní a položila jí ruce na ramena. "To bude v pořádku. Teď to víš. Budeš mít spoustu času se připravit."

Hina přikývla. "Musím... Musím jít domů," zašeptala a rozběhla se pryč.