8. kapitola

27. května 02:17, České Budějovice

Stála na pláži. Slunce, které právě zapadalo, kreslilo v jejích vlasech zlaté proužky. Přála si kochat se tou krásou, ale byla zaměstnaná něčím jiným. Proti ní stál Erik a vedle něj další kluk. Byl asi tak starý jako ona. Díval se na ni nenávistivým pohledem. Ale toho si ona nevšímala. Viděla jen Erika. Jeho oči, které byly prolité zoufalstvím a smutkem. Cítila, že i její oči se zalévají slzami, ani nevěděla proč.

"Zapomeň na ni, Eriku," říkal ten kluk vedle něj. "Ona je ta největší chyba ve tvém životě."

Přála si vykřiknout, že to tak není, ale nemohla ze sebe dostat ani slovo. Byla jako uhranutá Erikovým pohledem, který jako by ji o něco prosil.

"Ona jeho? To snad nemyslíš vážně!" ozval se hlas po jejím boku. Patřil černovlasé dívce, která stála vedle ní ve skoro bojové pozici. "Skoro ji zničil!" Ochranitelsky ovinula svou paži kolem jejího pasu. Měla dokonalou skořicovou pleť. Zapadající slunce ji vybarvovalo ještě tmavší, než skutečně byla. Její černé oči žhnuly jako dva uhlíky.

"A tebe se ptal kdo?" vyštěkl znovu ten kluk.

Černovláska ji pustila. Udělala výhružný krok k oběma klukům. Vzteky zatínala obě ruce do pěstí a mračila se jako čert.

"Ne, prosím!"zarazila ji.

Černovláska se na ni tázavě podívala, ale pak se poslušně stáhla. Nedokázala spustit oči z Erika. Tolik bolesti kolik v nich četla, snad neviděla nikdy v žádné jiné tváři. Z toho pohledu jí začala hrudí prostupovat neuvěřitelná prázdnota. Tupá bolest přímo u srdce ji drtila, zbavovala všech sil.

"Mají pravdu," řekl najednou Erik. Jeho hlas rozbušil její srdce, ale současně znásobil tu příšernou bolest. "My spolu nemůžeme existovat, Mariano. Je mi líto," řekl a otočil se. Pomalu odcházel a za ním i ten druhý kluk. Jeho tvář zdobil vítězný úsměv.

"Ne, Eriku. Eriku!" křičela z plných plic, ale on se neotáčel. "Eriku!"

"Marino! Marino!"

Někdo lomcoval jejím ramenem. Zamžourala očima do tmy. "Mami?" zašeptala a posadila se. "Co tu děláš?" Očima střelila po budíku. Bylo něco po půl třetí ráno.

"Křičela si," zašeptala mamka.

Mariana si položila ruku na čelo. Měla ho úplně zpocené. Taky cítila, jak jí studí záda. "Opravdu?" Mamka přikývla. "Asi se mi něco zdálo."

Mamka se usmála a pohladila ji po vlasech. "Dobře. Tak zkus ještě usnout." Pak potichu opustila její pokoj, ale dveře nechala otevřené. Mariana se zhluboka nadechla. To, co viděla ve snu, se jí ani trochu nelíbilo. Ale byl to jen sen, ujišťovala se, když znovu pokládala hlavu na polštář.

27. května 07:56, Capinota, Bolívie

Nadir stál na terase jejich bolivijského sídla. Byl tu sám. Aspoň si to myslel. Ostatní byli u svých rodin. On nijak netoužil po návratu do chudé země, ze které ho jako zázrakem Carlos vytáhl. Beztak už neměl skoro nikoho. Jen otce, který si ho skoro vůbec nevšímal.

Díval se na probouzející se kraj a cítil se svobodný a šťastný. Ohlédl se právě ve chvíli, kdy se na terase sotva pár kroků od něj objevil další ze členů jeho nové rodiny.

"Tohle mě nikdy nepřestane bavit," zasmál se Nadir na příchozího.

Byl to Denny. Ten málomluvný bledý kluk. Tentokrát měl na ruce velkého bílého papouška se žlutou chocholkou. Tázavě se na Nadira podíval.

"Myslím to transportování," dodal už bez takového nadšení.

Denny chápavě přikývl. Dvěma prsty opatrně přejel po načechraném peří svého papouška. Na několik minut to bylo to jediné, čemu věnoval pozornost.

"Něco mu schází," řekl pak ledovým hlasem, který jako by zněl v ozvěně. "Mohl bys...?" Udělal váhavý krok směrem k Nadirovi.

"Ale jistě," zareagoval pohotově Nadir. Stoupl si až k němu a zadíval se papouškovy do oka. Nejprve se papoušek neposedně cukal, ale pak jako by byl zhypnotizovaný. Bez hnutí se díval Nadirovi do očí.

"Je sám," řekl Nadir, aniž by porušil oční kontakt s papouškem. "Chtěl by družku." Zasmál se a přerušil spojení. "Tvýmu papouškovi se zapalujou...pařátky?" Znovu se zasmál a ustoupil k zábradlí. Opřel se o něj a kochal se pohledem do krajiny.

Denny se zadíval na papouškovo bílé peří. "No, tak to s tím budeme muset něco udělat." Pak se podíval na Nadira. "Jsi tu dlouho?"

"Jsem tu pořád," odpověděl Nadir. Z jeho hlasu bylo patrné, že to nechce dál rozebírat. Prostě tak nějak bydlí teď tady. Tečka.

27. května 11:01, Peking

Místností se rozezněl mobil. První k němu přihopkala desetiletá holčička s dvěma copánky. Zvedla ho a podívala se na displej. Otočila se směrem, kterým přihopkala.

"Hino! To je pro tebe!"

Hina se okamžitě objevila ve dveřích. Vzala mobil, aniž by se podívala, kdo volá.

"Haló?" pronesla tradiční otázku.

"Ahoj, tady Xiu. A vlastně taky Nuan," řekl svěží hlas na druhé straně.

"Ahoj," řekla Hina. Její hlas byl přešlý. Neměla teď náladu na vybavování s kamarádkami.

"Řekly jsme si, že bysme mohli někam vyrazit," ozvalo se z druhé strany. "Měla bys dneska čas? Asi tak za..." chvilku bylo ticho, jak se Xiu radila s Nuan. "Tři hodiny?"

Hina dala mobil dál od tváře a povzdechla si. Čas? Jistě, že ho měla. Ale zároveň nechtěla mít. Nechtělo se jí s nimi sejít. Natož někam chodit. Vrátila mobil k uchu.

"No...vlastně už něco mám."

Z druhé strany se ozvalo zklamané brumlání. "No tak. Jenom na chvilku."

"Ne, vážně to dneska nejde, holky," řekla Hina. Trochu ji dopalovalo, že jim to musí říkat dvakrát.

Další povzdech z druhé strany. "Tak nic. Uvidíme se...někdy."

Ani nečekaly, až se Hina rozloučí a zavěsily.

Hina se automaticky podívala na displej a položila mobil na stůl. Co kdyby je napadlo sem přijít? Nervózně se kousla do rtu. Nemůže tu být. Musí si na odpoledne obstarat program.

Znovu vzala mobil do ruky a najela do seznamu. Chvilku váhala, než stiskla tlačítko pro volání u jména Ellen.

"Ahoj!" ozvalo se okamžitě.

Hina mlčela, jako by si rozmýšlela, co má říct. "Ahoj, Ellen," vypadlo z ní nakonec. "Měla bys odpoledne na mne čas?" Nervózně přešlápla z nohy na nohu.

"Jo, jasně!" ozvalo se na druhé straně nadšeně. "Přijdeš do hotelu, nebo se sejdeme někde jinde?"

Hina se zamyslela. "Máš ráda suši?" zeptala se.

"No, můžu to zkusit," řekla po menším zaváhání Ellen.

Hina si pro sebe přikývla. "Tak dobře. Sejdeme se v suši restauraci kousek od hotelu, ve kterém bydlíte."

"M-hm. A v kolik?" zeptal se Ellen.

"Tak v půl třetí?" navrhla Hina.

"Jo," řekla krátce Ellen. "Budu tam."

"Tak zatím," ukončila Hina. Zhluboka se nadechla a položila mobil, tentokrát s konečnou platností. Podívala se na hodiny. Měla zhruba tři hodiny na to, aby vymyslela, co chce s Ellen vlastně probírat.