7. kapitola

7.

25. května 16:40, Peking

Bona se posadila k Ellen, která už několik hodin zamyšleně seděla v obýváku. Natáhla k ní ruku. Ellen k ní strhla pohled. Bona v ruce svírala nějaký řetízek. Zvědavě se ho dotkla. Na stříbrném řetízku visel velký přívěsek. Opatrně si ho položila na dlaň a prohlédla si ho. Byl to kruhový amulet. Uvnitř něj byl trojúhelník, v jehož středu byl zasazený zelený drahokam.

"Victoria Fortuna," přečetla Ellen tiše nápis po obvodu.

"Vítězství osudu," přeložila Bona podávajíc jí medailon. "Tobě a ostatním budou tyhle medailony připomínat, co jste a co je vaší povinností." Ellen si zkoumavě prohlížela každý detail. "To, co děláte, nebo spíš budete dělat, je správné.

Ten medailon vám to bude připomínat. Protože vy jste osud."

"Jak to myslíte?" za jejich zády se ozval nejistý hlas.

Bona se otočila a Ellen zvědavě nakoukla přes její rameno. Ve dveřích stála Hina.

Bona se na ni shovívavě usmála a vyšla jí vstříc. "Pojď dál. Pojď," pobídla ji znovu, když se neměla k pohybu. Hina váhavě vešla. Sundala si z ramene svou tašku a posadila se naproti Ellen. Ellen se spokojeně usmívala. Celé ty dny přemýšlela jen o tom, jak se k tomu všemu Hina postaví. To, že sama přišla, napovídalo, že je všechno na nejlepší cestě k vítězství.

Také v Hinině ruce za chvíli leskl kruhový medailon.

"Jistě máš otázky," řekla Bona a posadila se vedle ní.

Hina přikývla. "Jak...co...? Je toho tolik."

Ellen si přesedla vedle Hiny z druhé strany a chlácholivě se dotkla její ruky. "Všechno ti ještě jednou vysvětlím."

26. května 06:05, ČB

Budík začal vyzvánět jako pominutý. Rozespale ho zastavila mdlou rukou a znovu schovala hlavu pod peřinu. Nenáviděla brigády. Tím spíš, když si představila tu horu letáčků, které bude muset roznést. Trvalo jí další čtvrthodinu, než se skutečně odhodlala vstát. Po paměti vzala ze židle od psacího stolu oblečení, které si včera večer připravila. Normálně to nedělá, jen když musí vstávat o hodinu dřív. Natáhla na sebe džínové tříčtvrťáky a celkem volné meruňkové tričko a doplahočila se do koupelny. Teprve studená voda ji dokonale probudila. Díky ztracené čtvrthodině se ani nestihla nasnídat. Měla co dělat, aby si udělala svačinu. Pak rychle vyběhla na zastávku. Už tak to měla jen tak tak.

Před poštou narazila na Jitku. Ani se nedivila, že na ni čeká.

"Ahoj," vychrlila celá zadýchaná. Tan kousek ze zastávky k poště musela ještě doběhnout.

Jitka předvedla vystrašenou grimasu při pohledu na Marianiny rozcuchané blonďaté vlasy.

"Kdo jsi a co si udělala s mou kamarádkou?" zeptala se.

Mariana na ni vykulila oči. "Cože?"

Jitka jen zakroutila hlavou. "To nic. Ubohý pokus o vtip."

Společně se vydaly dovnitř. Vyzvedly si každá svou dávku letáků a vydaly se vstříc ještě spícímu městu.

"Víš, mám jednoho kamaráda," začala zase Jitka, když cpaly každá svůj letáček do jedné schránky. "Jmenuje se Hřeben. Jestli chceš, seznámím tě s ním."

Mariana nejprve nechápala, ale pak si sáhla do vlasů. I hmatem se dalo poznat, že se jí kroutí kolem hlavy a nahoře příšerně trčí. "Panebože!" zděsila se.

"Na." Jitka jí strčila do ruky hřeben, který bleskově vytáhla ze své plátěné tašky. "Máš štěstí, že takhle brzo ráno skoro všichni spí."

Mariana si zuřivě začala česat vlasy. Než se dostaly na konec ulice, vypadala jako každý jiný den.

26. května 14:11, ČB

Celý den byl dneska pro Marianu neuvěřitelně uspávací. Neprobral ji ani hodina na plovárně, kam ji Jitka zatáhla. Teď už přes dvě hodiny vysedávala v knihovně a snažila se dát konečně dohromady povinnou četbu na vysokou. Dobře věděla, že pro ni bude rozhodně lepší začít dřív. Nedokázala si představit, jak bude později číst pětiset stránkové bichle až do noci jen, aby to stihla.

Když po druhé hodině konečně opouštěla budovu knihovny a zamířila k parku, skoro nemohla věřit vlastní očím. U první lavičky stál Erik s rukama v kapsách a díval se přímo na ni. Usmál se. Nejistě mu úsměv vrátila a pomalu se vydala k němu.

"Ahoj," špitla, když se zastavila přímo před ním.

"Ahoj," řekl a vytáhl ruce z kapes. "Myslel jsem, že to zabalíš dřív."

"Jak jsi věděl, že tu jsem?" zeptala se překvapeně, když jí došlo, že náhoda to rozhodně nebyla.

"Potkal jsem Jitku. Říkala, žes měla náročný den."

Mariana sklopila hlavu. No jasně, Jitka. Ta si nic nenechá pro sebe. Hlavně když jde o pěknýho kluka. "To už tady stojíš pořádnou dobu."

"Jo, skoro hodinu a půl."

Vyvalila oči. Asi taky nebude úplně normální, napadlo ji. Kterej kluk by dneska čekal na holku před knihovnou hodinu a půl?

"Takže, půjdeme...Někam?"

"Tak jo," rezignovala nakonec. "Třeba procházka kolem stadionu?"

Přikývl. "Ale musíš mě vést. Ještě to tady neznám."

Pousmála se a vedla ho opačným směrem, než se chystala.

26. května 22:32, Peking

Ellen už pomalu usínala. Klidně oddechovala zachumlaná až po krk v peřině. Hlavou jí pomalu běhaly obrázky posledních pěti týdnů. Ještě před měsícem žila život obyčejné studentky v Queenslandu v jednom malém městečku. Dokončila střední a začínala vejšku. Byla přesvědčená, že její život půjde plynule dál i přes ne příliš idylické dětství. A pak se objevila Bona. Ze dne na den se změnilo úplně všechno. Opustila domov se ženou, kterou sotva znala, aby se spolu s ní vydala hledat další. Další koho? To tehdy ještě nevěděla. A to, co ví teď, taky není moc. Musí jich být pět. To bylo jediné, co věděla jistě. Každá má zastupovat jeden kontinent. Austrálii a Asii už mají. Zbývají tři. Ale ani ona, ani Bona přesně nevěděly, kdo to je a kdy se o ní vůbec dozví. Mohli takhle čekat další měsíce.

Dveře proti její posteli vrzli. Dovnitř se vedral malý proužek světla. Otočila hlavu tím směrem. Ve dveřích váhavě stála Bona. Ellen rozsvítila lampičku na stolku.

"Nespíš?" zeptala se Bona starostlivě.

Ellen se usmála a prohrábla si vlasy. "Ne." Bona se k ní vždycky chovala velmi hezky. Sotva mohla říct jako matka, protože Bona by mohla být její starší sestra. "Potřebuješ něco?" zeptala se. I Bona už byla v pyžamu. Udělal k ní několik váhavých kroků. Oči jí potom padly na mobil, který držela v ruce. "Stalo se něco Hině?" zeptala se Ellen. Na okamžik jí projel strach.

"Ne, to ne!" ujistila ji rychle Bona a sedla si na kraj její postele. "Dostala jsem zprávu od Společenství. Mají další. Dávají nám čtyři dny na to, abychom Hinu přesvědčily, že musí jet s námi. Příští středu brzo ráno nám letí letadlo do San Diega v Kalifornii."