Victoriafortuna | 5. kapitola

21. května 02:48, ČB

Vzbudila se úplně zpocená. Cítila, jak jí po zádech stékají studené kapičky potu. S vyděšenýma očima se dívala na zeď před sebou. Celá se třásla. Až s ubíhajícími minutami se jí dech opět zpomaloval. Sáhla si rukou na čelo. Bylo vařící. Nepochybovala o tom, že má horečku. Poslední dobou se jí to stávalo často. Sny, kterým nerozuměla. Sny, které ji děsily. Ale to, co viděla dnes... Nikdy necítila tak strašnou potřebu na nějaký sen zapomenout. Ale věděla, že se to nestane. Tak jako jindy si bude pamatovat každý sebemenší detail toho snu. Opatrně se znovu položila. Očima mapovala strop. Proti své vůli začala přemýšlet o tom, co se jí zdálo.

Viděla děvče. Typovala jí tak dvanáct let. Krčila se v koutu tmavé jídelny. Ruce měla přitisknuté ke tváři. Plakala. Když stáhla ruce, aby si jimi objala kolena, Mariana viděla, že má tváře umazané od krve. I vlasy spletené do dlouhých černých copanů, byly slepené krví.

Nepochybně byla noc. Jediné, co se v domě ozývalo, byly vzlyky malého děvčete. Pak dívka vylekaně zvedla hlavu. Mariana si uvědomila, že slyší kroky. Lehké klapavé kroky. Někdo šel směrem k nim. Mariana ho cítila za zády, ale nemohla se otočit. Bylo ale jasné, že holčička ho vidí. S napětím čekala, co bude dál. Ale nebylo nic. Tajemná postava byla najednou pryč stejně jako holčička. Jako by to byl skok v čase. Okny dovnitř proudilo světlo. Z vedlejšího pokoje se ozývaly hlasy. Mariana jim nerozuměla. Mluvili anglicky. Pomalu se šla podívat, co se tam děje. Nakoukla do vedlejšího pokoje. Byl to obývák. Ale toho si nevšímala. První, co upoutalo její pozornost, byla kaluž krve na zemi a lidé stojící kolem. Udělala několik kroků k nim a pak uviděla zbytek té podívané. Na zemi leželi tři lidé. Dospělý muž, žena a malý chlapec. Poznala v něm podobu té holčičky. Všichni byli mrtví. V hrudi každého z nich byla díra po kulce. Pak se Mariana s výkřikem probudila.

Nikdy žádný její sen nebyl tak brutální...tak bezcitný a zároveň tak...opravdový. Ještě teď ji mrazilo. Ale byl to jen sen, opakovala si. Problém byl v tom, že nic z toho, co se jí zdálo, nebyl jen sen. Její sny bývaly přesné. Spojené s událostmi, které se opravdu staly. Ne v minulosti, ale v budoucnosti. Díky zprávám, na které se její táta každé ráno díval, stále dokola zjišťovala, že její sny, ať už dobré nebo špatné, se skutečně dějí. Ne všechny. Ale většina z nich ano. Takové, které si pamatovala. Jako tenhle. Zoufale si přála, aby to nebyla pravda. Aby se nic takového nestalo.

Musela se dlouho přemlouvat, než znovu zavřela oči a usnula.

24. května 11:43, ČB

Mariana pomalu scházela ze schodů ve školní budově. Právě úspěšně dokončila poslední část maturitní zkoušky. Měla by být spokojená, dokonce i šťastná. Ale nebyla. Duchem byla nepřítomná. Před očima se jí stále vynořoval obraz mrtvé rodiny a holčičky, která přežila. Trápila ji jediná myšlenka. Byla to vidina z minulosti nebo budoucnosti. A jestli z minulosti, jak stará je? Vybavení toho domu nebylo nijak staré, ale také ne nejmodernější. Vrtalo jí to hlavou. Nejraději by hned teď sedla k internetu a našla nějaké informace o zavražděné rodině. Jediným problémem bylo to, že netušila, kde se to stalo. Bylo to bez pochyby v anglicky mluvící zemi. Takže její šance, že by zjistila, zda se její sen skutečně stal, byly nulové.

Jitka ji dohonila až před školou. I ona úspěšně dokončila střední školu, ale na rozdíl od Mariany, ona se chystala na ekonomickou fakultu, kde hodlala studovat Obchodní podnikání.

Jitka přiběhla k Marianě a zavěsila se do ní. "Tak a je to za námi! Není to báječné!" vykřikla nadšeně, když procházeli parkem.

"Jo," utrousila jen Mariana.

Jitka se jí zkoumavě zadívala do tváře. "Mari, děje se něco? Vždyť je to super, ne? Po prázdninách nás čeká vysokoškolský život."

"Nějak mi není dobře," řekla a věděla, že to není tak úplně lež. Bylo jí divně. Ale zároveň věděla, že celou pravdu své kamarádce nemůže říct, ani kdyby chtěla. Nevěřila by jí. A kdyby náhodou ano, tak by se snažila najít racionální vysvětlení. Ale žádné takové nebylo. Sama se ho snažila najít už několik let.

"To je ta nervozita. Ještě z tebe asi neopadla."
Zakroutila hlavou. "Špatně jsem spala." Zhluboka se nadechla. "Nezlob se, Jituš. Necháme tu oslavu na jindy. Chtěla bych jít už domů."

Jitka pokrčila rameny. "Jak chceš. Ale večer do klubu přijdeš, ne?" Šťouchla do ní ramenem. "Bude tam Erik."

Mariana se ušklíbla nad její jízlivostí. "To víš, že jo. Večer jsem tam jako na koni."